Soužití s Ficem

Martin M. Šimečka | 1746 words

Do lesa je to z centra Bratislavy autem deset minut a brzy ráno v něm bývá pusto, až na pár zatvrzelých běžců a někdy také muže s postavou kulturisty klusajícího kolem rybníků. Onen muž je Robert Fico, slovenský politik, který v březnu s velkým náskokem vyhraje volby a zřejmě se po nich stane nejdéle sloužícím premiérem v moderních dějinách země. A to ve svých jednapadesáti letech ještě zdaleka nekončí, plánuje si budoucnost se stejnou pečlivostí, s jakou pěstuje své tělo. Manévrovací prostor pro příští kariéru se mu ovšem v posledních měsících dramaticky zúžil, protože kdysi slibnou cestu do nejvyšších evropských struktur si navždy zablokoval xenofobními výroky na adresu muslimů a žalobou na EU kvůli uprchlickým kvótám. Jeho terénem tedy zůstává už jen Slovensko, které je tak odsouzeno možná ještě na dlouhá léta k soužití s tímto politikem, jehož dravost a ambice jako by neměly meze. Je to zneklidňující představa, protože zapadá do vývoje ve střední Evropě, kdy se dostali z vůle voličů k moci politici vůdcovského typu se zjevnou nechutí vůči liberální demokracii. Fico bývá často zmiňován jedním dechem s Viktorem Orbánem a Jarosławem Kaczyńským, což jen potvrzuje, v jak podivné době plné paradoxů žijeme. Bývalý mladý komunista je dnes stylem i politickými postoji opravdu téměř k nerozeznání od těchto dvou konzervativců s osobní historií antikomunismu. Přesto byla až donedávna tato podobnost zavádějící.

Stručné dějiny obratů

Slováci znají Roberta Fica jako své boty a jedna jejich polovina k němu vzhlíží s respektem a obdivem, druhé se při pohledu na jeho tvrdé rysy, vojenský sestřih vlasů barvy písku a agresivní styl dělá poněkud nevolno. Oba tábory do něj projektují své vlastní hodnotové schéma: pro ten první je levicovým ochráncem slovenského lidu před studenými vichry globálního kapitalismu, pro ten druhý je zkorumpovaným utlačovatelem svobody a demokracie. Který tábor má pravdu? Když jsem tuto otázku položil jednomu z jeho blízkých spolupracovníků, zasmál se a řekl: „Ani jeden. Robert Fico má jen jedno hodnotové schéma a tím je plán jeho osobního úspěchu. Jakákoli jiná hodnota je pro něj jen nástrojem k jeho dosažení, proto je s takovou lehkostí dokáže měnit.“ Příklady z jeho života tuto teorii bohatě potvrzují. Jako mladý ambiciózní muž z malého města a dělnické rodiny přesně vycítil, co potřebuje k úspěchu. Vstoupil do komunistické strany a na studiích se zaměřil na trestní právo. Podstatou tohoto oboru, jak napovídá slovo trest, je represe. A ta byla také podstatou tehdejšího režimu, který si pro své potřeby vychovával loajální soudce a prokurátory. Když se režim v roce 1989 (Ficovi bylo teprve dvacet pět let) zhroutil, Fico rychle usoudil, že pilířem toho nového budou lidská práva. Proto v roce 1991 knižně vydal se svým kolegou výběr a překlad dokumentů OSN o lidských právech. Jenže čas běžel příliš rychle, Slovenskem se už začala valit vlna nacionalismu, šířila se úzkost z chudoby a kriminality. Robert Fico (v roce 1992 se stal poslancem za postkomunistickou stranu SDĽ) proto vyměnil lidská práva za jejich protiklad a přišel s myšlenkou obnovení trestu smrti. Prohlásil, že by jeho znovuzavedení „přivítal“, předtím by však muselo Slovensko „vypovědět evropskou dohodu o lidských právech“. Jako politik sice s lítostí uznal, že na něco takového už je pozdě, nicméně jako přesvědčivý obhájce trestu smrti (bylo to téma jeho dizertační práce) si poprvé vysloužil velkou pozornost veřejnosti. S takovými hodnotovými veletoči by měli problém i ti nejotrlejší cynikové, jenže Fico není v pravém slova smyslu cynik, tedy člověk, který se vzdává nějakých hodnot kvůli svému prospěchu. Jelikož žádné nemá, může ve veřejném životě přecházet z jedné mravní či politické kategorie do druhé bez námahy jako duch zdí. Tyto veletoče ho provázejí celou jeho kariérou: byl odpůrcem vstupu do NATO, do EU (jeho předvolební slogan v roce 2002 zněl: „Ano, ale ne s holými zadky!“) i do eurozóny, když však zjistil, že Slováci mají Evropskou unii rádi, stal se horlivým zastáncem integrace. Ve výčtu by šlo pokračovat, ale je to zbytečné, stejně jako se pokoušet proniknout do jeho duše. Robert Fico je v soukromém rozhovoru docela příjemný člověk s nespornou inteligencí, před kamerami se však vmžiku mění v predátora, jehož jediným cílem je ulovit co nejvíce hlasů.

Bez vlastních médií

Naprostá absence vnitřního hodnotového kompasu je jedním z důvodů, proč je chybou házet Fica do jednoho pytle s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, navzdory jejich vnější podobnosti. Je pravda, že všichni tři jsou stejnou měrou posedlí mocí, jenže Orbán a Kaczyński ji využívají na proměnu charakteru státu k obrazu svému a dělají také „historickou politiku“, když interpretují národní dějiny tak, aby mohli tvrdit, že právě oni naplňují jejich odkaz. Fico to – alespoň prozatím – nedělá. Jednak proto, že charakter státu či režimu ho nezajímá, dokud mu umožňuje být na jeho vrcholu, a pak také proto, že krátké dějiny slovenské státnosti poskytují pouze tři možné odkazy: na předválečnou demokracii, na fašismus a na komunismus. Poslední dvě možnosti jsou přece jen pro většinu Slováků nevábné a Fico to ví. A také si dobře pamatuje, jak bídně dopadl Vladimír Mečiar, který se jednou o proměnu charakteru státu pokusil. Právě ze srovnání s Kaczyńským a Orbánem vyjde najevo pozoruhodný fakt, že za osm let, co je Fico u moci, téměř nesáhl na liberální podstatu systému. I když je pravda, že slovenská demokracie má pod jeho vlivem často nevábné rysy, je prolezlá korupcí a Ústavní soud je karikaturou práva, formálně je stále tatáž. Dalším viditelným rozdílem mezi těmito muži je jejich přístup k médiím. Orbán i Kaczyński si po léta trpělivě budovali mediální impérium a intelektuální zázemí, jež dnes podepírají ideologickou klenbu jejich režimů. Fico na tento úkol dávno rezignoval, pokud o něm vůbec kdy uvažoval. Vize intelektuálů ho nikdy nezajímaly a novináře bytostně nesnáší. Fico záhy pochopil, že novináři mu budou k užitku víc jako jeho protivníci než jako služebníci. Vytrvale prohlašuje, že média jsou proti němu zaujatá, a spoléhá se na to, že jeho voliči věří více jemu než médiím. Tato sázka mu dokonale vychází a Fico je snad prvním příkladem nové doby, v níž tradiční média ztratila postavení sedmé velmoci, a politik proto může ve volbách vytrvale vítězit bez jejich podpory, ba naopak, díky jejich kritice, která jen posiluje politikovu důvěryhodnost v očích voličů. Příjemným vedlejším důsledkem Ficova nezájmu o média je, že kvalita veřejnoprávní televize a rozhlasu za jeho vlády roste, a i když je jejich zpravodajství hodně opatrné, alespoň není vůči němu servilní. Slovenský paradox spočívá v tom, že Robert Fico je jako politik nesmírně arogantní a útočný vůči opozici i svým kritikům, přesto se v praxi dosud nesnažil udusit pluralitu veřejného života a třeba na ministerstvech financí či zahraničí pracuje hodně mladých schopných technokratů, kteří zcela jistě nepatří mezi jeho voliče. I díky tomu je Slovensko ještě pořád relativně úspěšnou zemí se solidním ekonomickým růstem a vrstevnatou společností. Lze dokonce věřit tomu, že Fico celkem pragmaticky a ve vlastním zájmu nechtěl poštvat výraznou část společnosti proti sobě, protože věděl, že ji bude potřebovat. Chtěl totiž, aby si ho zvolila za prezidenta.

Dar z nebes

Ficova hvězda zářila čím dál silněji a vybudoval mohutnou stranu, v níž měl až mytickou pověst vůdce, který se nikdy nemýlí. Jenže Fico nejlépe věděl, jak těžké je být premiérem a zároveň vítězit ve volbách. Byl také již unaven, stresem mu ztuhla krční páteř a bolest vystřelovala do těla. Rozhodl se, že je nejvyšší čas vystřídat jeden úspěch druhým a stát se prezidentem. Byl to dobrý plán: po dvou volebních periodách by jako prezident skončil ještě před šedesátkou – stále dost svěží, aby mohl vystoupat do významné evropské funkce. Byl to dobrý plán, až na to, že nevyšel. V roce 2014 byl tento politický veterán drtivě poražen naprostým nováčkem Andrejem Kiskou a Fico byl poprvé odhalen jako člověk, jehož politický instinkt není neomylný. Jednou z příčin porážky byli jeho vlastní voliči, kteří ho chtěli mít nadále jako premiéra. Musel tedy potupně zůstat ve funkci a nadále řídit zemi, straně však začala klesat popularita a z něj samotného se na několik měsíců vytratila energie. Jen málokterý politik by se v takové situaci opět postavil na nohy, on to však dokázal. Předvolební vyhlídky nicméně nebyly nejlepší a pochybnosti v samotné straně, zda přece jen nenastal čas na Ficův ústup, rostly. A pak, jako zázrakem, spadla Ficovi do klína uprchlická krize. Jako kdyby ho polila živá voda. Vyhrnul si rukávy (doslova), aby Slováky ujistil, že je před uprchlíky a teroristy ochrání vlastním svalnatým tělem. Za několik měsíců vytáhl popularitu své strany znovu ke čtyřiceti procentům a ve volbách, jež budou 5. března, jde dnes už pouze o to, zda se mu podaří zvítězit s takovým náskokem, aby mohl opět vládnout sám.

Represe místo ideje

Robert Fico je stále tentýž muž bez hodnotového kompasu, jehož jediným smyslem existence je politický úspěch. To, co se ale změnilo, jsou podmínky pro jeho vítězné tažení. Ještě nedávno byl pro své voliče politikem, jemuž kolem hlavy zářila aura až mystické moci posvěcené zároveň mocnou Evropskou unií. Fico ztělesňoval tradiční slovenskou touhu mít silného vůdce, který je zárukou bezpečí tohoto malého národa díky jeho spojení s velmocí – a tou byla až dosud EU. To však už neplatí. Uprchlická krize hluboce zasáhla slovenskou společnost v její oddanosti vůči EU a Fico tuto proměnu nejen přesně vycítil, ale také ji důrazně posiluje. Říká Slovákům, že Evropa a zejména Německo selhaly a stávají se pro Slovensko hrozbou, protože mu chtějí vnutit uprchlíky. Jedinou zárukou bezpečí je tedy dnes už jen on, samotný Fico. Je úplně jedno, zda Fico svým slovům věří, nebo ne. Pravda je součástí hodnotové výbavy, kterou nikdy nepotřeboval k tomu, aby byl ve svých projevech velmi přesvědčivý. Přesto se nyní zdá, že vášeň, s jakou burcuje proti Evropě i uprchlíkům, je autentická. Jako kdyby tato podivná doba konečně vyšla vstříc jeho prapůvodní identitě, která byla ukryta za proměnlivou zdí jeho veřejného obrazu. Je to identita Roberta Fica, jenž za komunismu vystudoval trestní právo. Takový člověk vidí svět jinýma očima než běžný smrtelník: takový člověk chápe stát především jako nástroj represe. Koncem loňského roku Fico poprvé ve své kariéře sáhl na ústavní systém a (s pomocí opoziční strany) prosadil protiteroristické zákony. Udělal to se zjevnou chutí, aniž by se pokusil vyjádřit povinnou lítost nad tím, že omezuje svobodu slovenských občanů ve jménu jejich bezpečnosti. A není náhoda, že to udělal v okamžiku, kdy se odpoutal od EU, jejíž hodnotovou výbavu donedávna alespoň formálně ctil. V této chvíli začíná podobnost Fica, Orbána a Kaczyńského dostávat hlubší logiku, i když si k sobě hledají cestu ze vzdálených ideologických končin. Fico se neobrací proti liberální Evropě proto, že překáží naplnění jeho národní vize, jako to dělá jeho maďarský a polský kolega, ale proto, že věří, že mu tento postoj pomůže vyhrát volby. Problém je, že auru moci, již v očích Slováků posilovalo právě jeho spojení s Bruselem, bude muset nahradit jiným zdrojem síly. Při absenci národní ideje podepřené dějinami má vlastně pouze jednu možnost – a tou je idea bezpečí (před uprchlíky a jinými nepřáteli) zaštítěná represí. Fico to možná ještě sám neví, protože v těchto dnech se zabývá jen volební kampaní, která – v případě jeho úspěchu – vrátí nedávno zrozený politický národ zpátky na úroveň etnického kmene plného nenávisti k cizincům. Až se ale opět stane premiérem a ohlédne se po spoušti, kterou po této kampani zanechal, bude muset přemýšlet, jak se udržet u moci a zajistit si podmínky pro další vítězství. A v tom okamžiku se může stát, že najde inspiraci v Orbánovi a Kaczyńském. Ne v jejich ideologii, ale v praktickém výkonu moci, který je postaven na represi. Tento pesimistický závěr se samozřejmě nemusí naplnit, byť dnes nelze spoléhat na to, že se mu postaví do cesty výrazný opoziční politik. Žádný z nich nemá srovnatelnou energii, vůli a talent, ale především s ním nemohou soutěžit ve verbální brutalitě, protože je omezuje stud. Může se však stát, že Fico Slováky vyděsí až příliš, takže se polekají i jeho samotného a dají mu méně hlasů. To by byla ta nejlepší zpráva o společnosti a také o budoucnosti země. Žádný jiný politik totiž teď není pro Slovensko větším nebezpečím než tento svalnatý muž kypící zdravím, muž bez idejí a hodnot, jehož jediným cílem je vítězit. Za jakoukoli cenu.